Začalo to úplně nevinně. Sešly jsme se s kamarádkou v jedné nejmenované pražské hospůdce. Nevím, jestli to bylo dobrou náladou, nebo příjemným prostředím, ale jak to u nás bývá zvykem, začaly jsme po chvíli vymýšlet, jakým způsobem zkusíme překonat limity tentokrát. Naneštěstí za námi přišel náš společný kamarád, který má za sebou už několik Spartan Raců. Zářný příklad toho, jak se ze člověka, který vůbec nic nedělal, stal sporťákJ A byl to vlastně on, kdo nám vnukl tu myšlenku. Společně jsme se rozhodli, že zaběhneme půlmaraton a zkusíme posunout limity zase o krok dál. Abychom si to ráno nerozmysleli, zaregistrovali jsme se rovnou všichni společně.

Musím říct, že jsem začala být nervózní hned druhý den, byť jsme před sebou měli celé čtyři měsíce na přípravu. Já, jako úplná neběhna, jsem se zase nechala do nečeho uvrtatJ Rozhodla jsem se situaci nepodcenit a začít trénovat pod profesionálním vedením. Neveřila jsem, že se člověk, jako úplný laik, dokáže dostatečně připravit. A řekněme si na rovinu, půlmaraton je už hodně velká challenge.

 

Oslovila jsem Mácu, jejichž služeb využívala i moje kamarádka, a daly jsme se do toho. Nenapadlo by mě, že by správná příprava měla být zaměřená na komplexní posílení celého těla, na výdrž, ale i na rychlost. Finálně jsme se dopracovaly k tréninkům 6 dní v týdnu. Bylo to hodně náročné, ale nikdy mě nenapadlo to vzdát. Tréninkové plány jsem měla sestavené vždy na jeden týden dopředu. Takže už v pondělí mě polilo horko při představě, co mám všechno před sebouJ Co mi maximálně vyhovovalo bylo to, že docházelo k úpravám plánu na následující týden podle toho, jak jsem se při tréninkách cítila.

 

Do komentů jsem Máce ke všem aktivitám napsala moje pocity. Když bylo tempo moc vysoké, vytrvalostní běh příliš dlouhý, byly aktivity následně upraveny tak, aby se mi běželo dobře. Měly jsme tak neustálý přehled nad tím, jak příprava pokračuje. V rámci tréninkového programu jsme měly i pár lekcí zaměřených na správnou běžeckou techniku, a převážně na správné stravování a pitný režim. Ukázalo se, že jsme s tím měly problém téměř všechny.

Neříkám, že jsem neměla v průběhu příprav krizi. Bylo by velmi jednoduché to vzdát. Ale byly jsme už tak blízko. Nevynechala jsem jediný trénink. Dvakrát za celé 4 měsíce se mi stalo, že si tělo řeklo jednoduše ne a úplně vyplo. Po konzultaci s Mácou mi byl naordinován klid na lůžkuJ Veškeré změny v plánu byly vždy konzultovány s Mácou. Týdenní plán byl sestavován tak, aby se vše navzájem doplňovalo. Kdyby došlo k prohození některých aktivit, ztratilo by trénování v daný týden smysl.

 

Všechno tak strašně rychle uteklo a bylo to tu. Od Mácy jsme dostaly poslední instrukce před během a šly jsme na to. Pocity jsou špatně popsatelné. Nervozita, obavy,... Zklamu sama sebe? Zvládnu to? Byla jsem ale rozhodnuta se do cíle v případě potřeby i doplazit.

Atmosféra pražského půlmaratonu byla úžasná. Od zázemí až po fanoušky. Dle časů, které jsme si zapsali při registraci, jsme byli rozděleni do příslušných koridorů s vodiči, kteří nám pomáhali udržovat tempo. J

Já jsem své za celý běh nepotkala a na konci jsem zjistila, že jsem je předběhlaJ Vybíhali jsme za zvuku Vltavy a musím říct, že to byl obrovský zážitek. Tisícový dav se začal nejprve pomalu hýbat, poté rozbíhat. Pak už to bylo jen na nás. Na trati nikdy nejste sami. Pokud nezaběhnete celou vzdálenost pod 54 minut, jste součástí velkého celkuJ Bojujete samozřejmě sami za sebe. Celou trať lemovaly davy fanoušků, kteří povzbuzovali naprosto všechny účastníky.

 

Na některých místech po trati hrála hudba, takže jsem ani nemusela poslouchat tu vlastní. Myslela jsem jen na to, ať si udržuji stálé tempo, nepřepálím začátek a správně dýchám. A musím říct, že se mi běželo strašně dobře. Dvacet jedna kilometrů byl ze začátku nepředstavitelný target. V rámci tréninků jsem tuto vzdálenost nikdy neběžela. Vůbec jsem netušila, co to se mnou udělá. Proto jsem měla takové obavy. Ale je asi jedno, jestli uběhnete kilometrů 15 nebo 21. Když si nastavíte správné tempo, další kilometry už nevnímáte. V cílové rovince jsem se ještě vybičovala ke sprintu, dá-li se tomu tak říctJ A pak přišla obrovská radost z toho, že jsem to dala. A ještě v daleko lepším čase, než jsem chtěla.V cíli se mi podlomily nohy, ale hned mě někdo přidržel, protože nebyl čas v cíli kolabovat:D Přibíhali další a další závodníci. Jak jsem šla koridorem zpět do šaten, přistála mi na krku medaile, v ruce pití, na ramenou hřející folie.

A víte, co jsem udělala jako první? Napsala jsem Máce, že jsme to daly a poslala jsem jí detaily o mém běhu z chytrých must have hodinekJ

 

Byl to tak obrovský zážitek, že poběžím příští rok znovu. A třeba se mi podaří zaběhnout i lepší čas. A když ne? Bude mi stačit úžasný pocit z toho, že jsem doběhla.

Tímto mockrát děkuji Máce za podporu a přípravu, protože bez ní bych to nedokázala. A jelikož jsem to dokázala já, dokážeš to i tyJ Tak možná příští rok na startuJ